Neptejte se mě proč, ale na světě je to tak zařízené, že někdo se narodí jako šťastlivec a jinému se smůla nalepí na paty snad už v kolíbce.

Já jsem takový rozený šťastlivec. Mám fajn rodiče, dětství jsem strávila v Jizerských horách, po kterých nás máma tahala na kole, běžkách i pěšky a zakořenila tak ve mě i bráchovi radost z pohybu a přírody a potřebu se neustále někde pohybovat a cestovat (díky mami!).

Později jsem se dostala na vysněnou Karlou Univerzitu a ještě při škole jsem nastoupila do práce. Nebylo mi ještě třicet, když jsem bydlela v hezkém bytě na pražské Letné a měla slibně vypadající kariéru v reklamní agentuře. Prostě idylka jak ze žurnálu.

Jenže v mém životě už delší dobu chyběly ponožky od chlupů a parťák, který každé ráno nadšeně vyběhne ven i kdyby padaly trakaře. Můj předchozí pejsek odešel už před lety a ne nadarmo se říká, že štěstí je skutečné, jen když ho můžete s někým sdílet.

A teď se dostáváme k těm rozeným smolařům.

Představte si, že se narodíte na smetišti, nebo vás tam eventuelně někdo vyhodí jako malé štěně. Kolem vás je jen bordel, smečka dalších divokých psů a lidé, kterým jste v lepším případě úplně ukradení. Aby toho nebylo málo, máte kožního parazita, díky kterému vám postupně vypadává srst. Navíc vám kuže začně hnisat, drbání a kousání nepomáhá, z kůže se stanou jen strupy se zbytky chlupů.

Toho už si všimnou do té doby lhostejní lidé a protože mají svých problemů dost – ještě aby to tak od vás chytli – tak po vás začnou házet kameny a hnát vás klacky pryč, kdykoliv se přiblížíte, abyste našli nějaké zbytky na zub.

To už je na jednoho psa až dost, když ještě k tomu příjede parta dalších lidí a začnou vás po celém smetišti nahánět, aby vás nakonec střelili nějakou injekcí a vy jste se následně probudili za mřížemi kotce. Samozřejmě v první chvíli netušíte, že to bylo to nejlepší, co vás mohlo potkat a máte děsný strach, co s vámi bude…

Jak už správně tušíte, v tento moment se potkává šťastlivec Míša a smolař Marvel.

Velký dík za to patří organizaci Československý kastrační program. Tato obdivuhodná parta dobrovolníků se postarala už o tisíce podobných “happy endů”. Pokud se rádi dojímáte a navíc můžete občas “pustit chlup” na dobrou věc, kouněte na jejich stránky.

Začátky ale nebyly tak idylické. Museli jsme se toho navzájem spoustu naučit.

Marvel byla úplně jiná než jakýkoliv pes, se kterým jsem se předtím setkala. A já jsem byla jiná než jakýkoliv člověk, se kterým se kdy setkala ona.

Tři měšíce se venku lekala tak zákeřných věcí, jako je lavička, lampa nebo čivava, čtyři měsíce jsme docházely na veterinu jako do lidušky, asi po půl roce pochopila, proč po louce před ní házím ty tenisáky a první “nalezeniny” jsme slavily hlavně to, že mi nepoblila auto po prvních dvou zatáčkách.

Starého psa prý novým kouskům nenaučíš…blbost!

Naučila jsem se toho myslím celkem dost za ty čtyři roky, co Marvel mám.

Třeba to, že je sakra důležité, jak svůj život trávíte a že je škoda každé minuty, kdy neběháte po horách, necestujete a hlavně nejste s těmi, které máte rádi. Protože život nepočká.

Kariéra v reklamce a bydlení v Praze mi najednou přestaly dávat smysl, takže jsem jednoho dne dala výpověď, opustila pražský byt a odstěhovala se do malého městečka v podhůří Orlických hor s Marvel a Vítkem.

Díky němu máme s Marvel nejen krásné fotky ze všech našich výletů, ale hlavně pocit, že se můžeme vydat kamkoliv na světě a dobře to dopadne.

O Vítkově snowboardové minulosti, si můžete přečíst zde.